Nad slunce krášnější. Plzeňská madona a krásný sloh

Unikátní opuková socha z první poloviny osmdesátých let 14. století byla objednána německými rytíři, správci farního kostela sv. Bartoloměje v Plzni, z pražské katedrální huti pro právě dokončený chór tehdy budovaného městského kostela a od té doby je stále na svém místě. Výstava představuje tuto mezinárodně významnou památku v širokých náboženských a kulturně historických souvislostech jako jeden z prototypů tzv. krásných madon a nejranějších příkladů krásného slohu, varianty internacionální gotiky závěru 14. století.

Krásný sloh vznikl v prostředí pražské katedrální hutě Petra Parléře, v úzkém provázání s náboženskou, politickou a kulturní situací závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV. Madona plzeňská byla v Praze objednána před rokem 1384 přímo pro kostel sv. Bartoloměje v Plzni, kde je uctívána na hlavním oltáři dodnes. Kromě výjimečné výtvarné kvality je pro ni charakteristické, že se záhy po svém vzniku stala inspirací pro varianty, repliky či devoční kopie, vytvářené od počátku 15. století. Již po husitských válkách byla považována za paladium města Plzně a její kult se dále intenzivně rozvíjel: v období baroka se stává thaumaturgou – divotvůrkyní a její zlacená replika završila v roce 1681 mariánský sloup na plzeňském náměstí vybudovaný jako poděkování za odvrácení morové epidemie. Úcta k Plzeňské madoně nezanikla ani v době totalitního potlačování náboženské víry a kultu a v současnosti dochází k její živé aktivaci. Madona plzeňská je hlavní patronkou Plzeňské diecéze a ochránkyní města Plzně.

Výstava připravená za spolupráce několika odborných institucí sleduje široké souvislosti vzniku Madony v pražském duchovním prostředí královského a arcibiskupského dvora a intelektuálního okruhu pražské univerzity, a představuje její kult a reflexi v hranicích Českého království i mimo něj. Zároveň zaměřuje pozornost na tzv. druhý život Plzeňské madony, na specifika úcty k této soše a její výtvarné projevy. Samostatný oddíl představuje vznik krásného slohu jako komplexní obrazové formy v prostředí pražského kulturního a duchovního okruhu třetí čtvrtiny 14. století. Dále jsou prezentovány její kultické a kompoziční varianty z mladších období, s hlavním zaměřením na díla vzniklá v 15. století. Barokní a novodobý kult Plzeňské madony je představen prostřednictvím lokálních reflexí ve výtvarném umění. Představena je i procesní korouhev s vyobrazením sv. Václava a Plzeňské madony, pod níž putovali plzeňští měšťané na pozvání pražského arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka v oktávu svátku sv. Vaclava, totiž 5. října roku 1672, k hrobu sv. Václave ve svatovítské katedrále.

Významnost a jedinečnost výstavy umocňuje dočasné zapůjčení samotného originálu sochy, který bylo doposud možné vnímat pouze z velké vzdálenosti na hlavním oltáři chrámu sv. Bartoloměje v Plzni.