ÚvodVýletyCesty poznáníS osobností na procházku: po Kroměříži kolem zámku a zahrad s malířem Maxem Švabinským

S osobností na procházku: po Kroměříži kolem zámku a zahrad s malířem Maxem Švabinským

Olejomalby, perokresby, litografie, mozaiky, akvarely, lepty, pastely i dřevoryty: záběr technik malíře Maxe Švabinského byl neobyčejně široký, podobně jako jeho umělecký rejstřík. V něm najdete krajinomalby i zátiší, portréty, ilustrace, erotické náměty, plakáty i drobné exlibris, návrhy vitráží, gobelínů, poštovních známek i bankovek.
Když se Max Švabinský 17. září 1873 narodil, při křtu v kostele svatého MořiceKroměříži mu dali tři vznešená jména: Maxmilián Theodor Johann. Snad to měla být náhrada za to, že byl nemanželský: jeho maminka byla šestnáctiletá služka Marie, otec Jan Novotný studoval arcibiskupský seminář a u Mariiných rodičů v Jánské ulici bydlel v podnájmu. Max ho údajně viděl jen jednou v životě, neznal ho a ani otec o něj nejevil žádný zájem.  I přes nemanželský původ ho ale s láskou vychovávala celá rodina: babička Pavlína, prateta Máry a dědeček František. Maminka nevycházela moc často z domu, kvůli nemanželskému dítěti se na ni konzervativní měšťané dívali skrz prsty, ale vydělávala si šitím a vyšíváním výbav pro nevěsty. Max ji měl moc rád a na stáří si ji vzal k sobě do Prahy.
 

Stěhování z Jánské ulice do Octárny

Švabinského rodný dům sice stojí téměř v centru Kroměříže, ale tehdy v druhé polovině 19. století to rozhodně nebylo žádné terno. Dům odedávna tvořil zadní trakt souběžné Kovářské ulice a bývaly tu mýdlařské dílny. Rodina Švabinských se ale už Maxově útlém dětství přestěhovala do Matoušova domu na okraji Vodní ulice, potom k Moravě k Hütterům a nakonec do starého františkánského kláštera, jemuž se dodnes říká Octárna. Bydleli v malém domku nalevo od vjezdu do současného hotelového areálu. Do rodné Jánské ulice se ale Švabinský vracel jako žáček obecné školy, umístěné proti jeho rodnému domu ve starém lichtenštejnském pěveckém semináři. Jak se učil? Průměrně, a jak asi tušíte, vynikal ve výtvarné výchově, zato se mu nedařilo v matematice a fyzice.
 

Lunety v Octárně měly zdobit Národní divadlo v Praze

Malý Max trávil své dětství a mládí v bývalém klášteře, který pro františkány postavil na začátku 17. století kardinál Dietrichštejn. I když tu už nenajdete padací most, bránu ani příkopy, budova se i s nádvořím zachovala v celkem původní podobě. Po zrušení kláštera tu byla zřízena výrobna octa, a tak se bývalému klášteru začalo říkat Octárna. Jmenuje se tak i současný hotel; díky tomu si můžete prohlédnout celý areál.

Léta dětství Maxe Švabinského připomínají čtyři velké lunety zdobící jednu ze zdí Octárny. Byly sem přeneseny na konci 20. století z Colloredovy, později Švabinského kolonády v Podzámecké zahradě. Mistr je vytvořil pro lodžii severního průčelí Národního divadla v Praze, kde měly nahradit fresky Josefa Tulky (1846 – asi 1882). Tulka dokonce při práci na lunetách zažil požár Národního divadla v roce 1881 a zachránil se jen tím, že bleskurychle sešplhal po hromosvodu. Jeho lunety sice řádění ohně přežily, ale během let se postupně zanášely špínou a prachem. Při rekonstrukci divadla v polovině 20. století památkáři odhadovali, že je bude potřeba vyměnit, a tak zadali práci mistru Švabinskému. Jenže když došlo na výměnu, zjistilo se, že Tulka odvedl svou práci dokonalou technikou a původní malby stačí jen očistit. Nakonec tedy staré lunety zůstaly na místě a Švabinského mozaiky našly své místo v Kroměříži, malířově rodišti, napřed ve zdi Colloredovy kolonádyPodzámecké zahradě, pak v dnešním hotelu Octárna.
 

Maxlíčkovy procházky Podzámeckou zahradou

Malířovo dětství bylo šťastné: doma mu říkali Maxlíčku a i po letech vzpomínal na nekonečné toulky okolím Kroměříže: „V tomto krásném okolí jsem trávil své mládí. Proháněl jsem se po džunglích u Moravy, znaje každý koutek, chytal jsem motýly a brouky, pozdě do večera jsem dlel v zahradách, chodil nejraději v poledne po polích a žních a uřícen jsem vždy přiběhl domů něco sníst a zase jít na kopec Barbořinu neb do lesů chropyňských. Chodíval jsem sám. Když jsem přiběhl domů, říkávala má matka: „Ty můj pihovatý chlapče, ty
jednou přijdeš bez očí, slunce ti je vytáhne.“

Zato při procházkách do Květné a Podzámecké zahrady s tetou Máry se směl pohybovat pouze po cestičkách a musel být hodný. Teta Máry byla sestra Maxova dědečka Františka, byla tedy jeho pratetou; Max nakreslil několik jejích portrétů, portrétoval i maminku a další členy rodiny.
 

Švabinský a Kroměříž: od první výstavy v lékárně k Památníku

Málokterý malíř uspořádal první výstavu v deseti letech. Max Švabinský ano: když se několik jeho pozoruhodných kreseb objevilo ve výloze kroměřížské lékárny, psal se rok 1883 – a Kroměřížští pochopili, že se v jejich městě narodil velký talent.

V roce 1891 začal Švabinský studovat na pražské Akademii výtvarných umění a zároveň se na vyzvání starosty Kroměříže Vojtěcha Kulpa účastnil hospodářsko-průmyslové výstavy. Konala se ve skleníku v Květné zahradě, a Max tu vystavil několik portrétů. V té doby už byl obdivovaný jako precizní kreslíř, který obratně dokázal vystihnout vnitřní duši. V roce 1924 se pak v rotundě v Květné zahradě konala jeho první samostatná kroměřížská výstava. Uspořádal ji Klub přátel výtvarného umění.

V roce 1976 pak byl zásluhou klubu otevřen Švabinského památník na Velkém náměstí, nyní pobočka Muzea Kroměřížska. Jeho členové se začali o mistrův odkaz starat ještě za jeho života a podařilo se jim shromáždit téměř 130 originálních kreseb, olejomaleb a grafik, což je vůbec největší soubor Švabinského díla na světě. Jejím klenotem je slavný obraz Splynutí duší z roku 1896. Obraz má několik variant; v menším formátu (65,5 x 45,5, cm) je k vidění v Národní galerii, kroměřížský Památník nabízí velký formát obrazu (140 x 91 cm). Obraz, který nebyl 50 let vystavován, Švabinský daroval svému poručníkovi, starostovi Kroměříže Josefu Pištěckému, a to za péči, kterou Pištěcký věnoval malířově matce při dlouhodobém léčení duševní choroby v kroměřížském léčebném ústavu.
 

Další život a dílo Maxe Švabinského

  • V roce 1896 Švabinský potkal svou osudovou lásku, tehdy sedmnáctiletou Elu Vejrychovou, Stála mu modelem pro jeden z jeho nejznámějších obrazů, Chudý kraj. Obraz považovaný za nejzdařilejší dílo české symbolické malby z přelomu století je vystavený v Národní galerii v Praze.
  • V roce 1910 byl Švabinský jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarných umění, kde řadu let vedl grafickou školu a také speciální školu pro figurální malbu.
  • Mezi významná místa spojená s Maxem Švabinským patří vesnice Kozlov u České Třebové, kde často pobýval a kde se také podruhé osudově zamiloval. S Elou se rozešli v roce 1919 a další léta malíř prožil po boku bývalé švagrové Anny Vejrychové. O Chaloupku Maxe Švabinského pečuje Městské muzeumČeské Třebové, navštívit ji můžete v hlavní sezoně.
  • Naposled byl malíř v Kroměříži roku 1933, kdy na jeho rodném domě při jeho šedesátinách odhalili pamětní desku.
  • Max Švabinský navrhl dvě vitrážová okna katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Jedno s motivem seslání sv. Ducha zdobí kapli sv. Ludmily, druhé okno s motivem Posledního soudu je nad jižním, původně hlavním vchodem do chrámu. Dílo je pozoruhodné nejenom umělecky, ale svými rozměry 160 metrů čtverečních patří k největším chrámovým oknům ve střední Evropě.
  • Švabinský se rovněž podílel na výzdobě pražského Obecního domu či foyeru Zemské banky v ulici Na Příkopě.
  • Po smrti druhé manželky žil Max Švabinský až do konce svého života v domě v pražské Bubenči a v letních měsících na Chodově. Jak řekl při rozhlasovém rozhovoru na jaře 1948, milovanou Itálii vyměnil „...za malý park u svého přítele v Chodově u Prahy. Tam o mně nikdo neví, jsem tam sám, můj hostitel tam třeba ani nepřijde, a já, který znám každý keř, se těším z toho, jak poblíž altánku kvetou karafiáty a jak smuteční vrbě vlají při větru její tenké, zelené vlasy.“
  • Zemřel 10. února 1962 v Praze a byl pochován na Vyšehradském hřbitově.
  • Poslední velká výstava Maxe Švabinského se konala v Jízdárně Pražského hradu v roce 1974.