Originály dopisů legendární Perchty z Rožmberka si prohlédnete ve Šternberském paláci

Výstava Podoby a příběhy – Portréty renesanční šlechty nabízí rozsáhlou kolekci renesančních portrétů a osobních předmětů nejvyšší české a moravské šlechty. Medailonky věnované mnohým slavným rodům přibližují osobnosti české a moravské aristokracie doby renesance, protestantské i katolické a jejich životní příběhy. Šlechtické rody připomínají heraldické a genealogické památky, archiválie, předměty uměleckého řemesla. K vidění jsou zde portréty pánů z Hradce, Rožmberků, Smiřických, Šliků, Lobkowiczů, Žerotínů, Dietrichsteinů i několika rodů, které přenesly své starobylé portrétní galerie z ciziny do naší země v pozdějších staletích. Unikátně dochované renesanční textilie a šperky zastupuje stříbrná šlikovská mincovní kazeta s vzácnými šlikovskými ražbami mincí z Jáchymova, renesanční náhrdelník ze Svatovítského pokladu či exempláře vonného šperku – pomandru – luxusního doplňku oděvů dam doby renesance. 
 
Od 25. ledna od 10:30 hodin výstavu doplní dopisy paní Perchty z Rožmberka, které budou vůbec poprvé vystaveny mimo území Jihočeského kraje. Doplní nejstarší Perchtin portrét vytvořený na přání vzdálených potomků jejího rodu. Dva dopisy pochází z roku 1450, avšak k dispozici zájemcům bude na výstavě také jejich přepis. Vystavené originály Perchtiných dopisů budou v paláci k vidění do konce února. Poté je nahradí faksimile (kopie) a vzácné originály se vrátí do Státního oblastního archivu v Třeboni.
 

Dopisy vyprávějí příběh hororového manželství

Perchta z Rožmberka (1429 – 1476) zažívala poté, co ji otec provdal za Jana z Lichtenštejna, velmi krušné časy. Ovdovělý hrubián počítal s vysokým věnem, které mu měl vyplatit Perchtin otec a které by mu pomohly vybřednout z dluhů. Ten však Lichtenštejnovi liknavě vyplácel pouze malé částky a Jan se za to mstil své nové choti. K pohodě u domácího krbu nepřispěly ani sestra a matka zesnulé první ženy, které s nimi nadále bydlely. Perchta posílala otci a bratrům prosebné dopisy v nichž je žádala o pomoc. Jde o mimořádně cenné kulturní dokumenty, z nichž jako by její životní tragédie přímo vyzařovala. Pro lepší pochopení toho, v jak těžké situaci se ocitla, je třeba připomenout, že v tehdejší době vůbec nebylo zvykem, aby si žena stěžovala na svého manžela, natož se s ním rozvedla nebo se od něj odstěhovala.
 
Manžel mořil Perchtu hlady, týral ji zimou a nechával ji v hmotné nouzi (manžel ji nepřidělil ani vlastní světnici). Navzdory citovému chladu s ní však zplodil dvě děti – dceru Alžbětu a syna Andrease. Perchta ve 32 dochovaných dopisech například prosí jednoho z bratrů o peřinu a v dalším se svěřuje: „Mám se jak nebožtička, že je div, že nezoufám…“ či žádá „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil“. Během času dokonce pojala podezření, že se ji tchyně pokusila otrávit. Bratr Jan ji pak poslal jako ochranu zemana Špána. Neudržitelné podmínky manželství údajně donutily krále Jiřího z Poděbrad zasáhnout v Perchtin prospěch. Faktem je, že v roce 1471, po 24 letech nesnesitelného manželství, dostává právo odejít z manželova sídla v Mikulově do benediktinského kláštera Schottenstift ve Vídni. Po smrti nenáviděného manžela v roce 1473 se vrátila ke svému rodu a pečovala o chudé. Podle legendy se po smrti (zemřela roku 1476 pravděpodobně na mor) zjevovala na rožmberských panstvích jako bílá paní a starala se o děti.