Klub Za starou Prahu je spolek s více jak stoletou tradicí, který sídlí v impozantní
románské Juditině věži. Co předcházelo jeho vzniku? Tehdy na přelomu 19. a 20. století asanace velké části
Starého Města a
Josefova uvolnila řadu parcel, na které se díky skvělé poloze v historickém centru vrhli stavební podnikatelé. Proti nim povstali architekti, umělci, historici a další osobnosti. Po několika letech protestů a petičních akcí založili
Klub Za starou Prahu, aby svému jednání dali patřičnou vážnost a důraz. Od té doby členové Klubu bedlivě sledují všechny stavební záměry v
Praze a hodnotí jejich vhodnost i začlenění do městské zástavby. Neúspěšných zásahů sice bylo během 120 let existence podstatně více než těch úspěšných, ale i v dnešní době je o Klubu hodně slyšet.
Memento jménem Transgas
V poslední době jste o Klubu Za starou Prahu slyšeli hlavně v souvislosti s
Transgasem, komplexem tří staveb bývalého Plynárenského dispečinku na
Vinohradské třídě v sousedství
historické budovy Národního muzea. Patřil k nejlepším ukázkám brutalistního stylu s prvky high-tech, a tak se jeho zastánci společně s Klubem Za starou Prahu obrátili na ministerstvo kultury s nadějí, že se Transgas podaří zapsat do seznamu kulturních památek. Nestalo se, v současné době probíhá demolice a na místě vyroste nový dům.
Podobně se klubu nepodařilo zachránit před demolicí řadu památkově nechráněných domů, například novobarokní
Špačkův dům v Klimentské ulici nebo
dům sochaře M. B. Brauna, který stával na nároží Jungmannovy a Vodičkovy ulice. K zemi šel i
Dientzenhoferův pavilon ve stejnojmenných sadech, zbouraný kvůli stavbě
Jiráskova mostu, staré
nádraží Těšnov anebo
Braunerův dům s kavárnou Union na nároží Národní a Na Perštýně. Ten v roce 1969 nahradila novostavba se skleněným pláštěm.
Jak by vypadala Praha bez Klubu?
Řada sporů ale vyvolala takový zájem a pobouření veřejnosti, že nakonec došlo ke změně plánů. Nebýt Klubu Za starou Prahu,
Nerudovou ulicí by na
Pražský hrad možná jezdila ozubená železnice, výhledu na
klášter Emauzy mezi
Palackého mostem a
Vyšehradem by bránila řada vysokých domů a na
Kampě by stála obří budova státní galerie; víte, že roku 1927 k ní byl dokonce položen základní kámen?
Navždy sice zmizely historické domy na severní straně
Staroměstského náměstí, ale díky Klubu se zachránil alespoň
bývalý klášter paulánů u svatého Salvátora. Demolici unikla i
Vinohradská tržnice, na rozdíl od
Ringhofferovy továrny na Smíchově, kterou připomíná alespoň část historického průčelí. Fasáda zůstala zachovaná také u
kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, za níž se skrývá
obchodní centrum Palladium.
Příběh dvou soch
Po dvou letech příprav 13. listopadu 1858 císař František Josef I. odhalil na
Malostranském náměstí velkolepé
sousoší maršála Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče, potomka starého českého šlechtického rodu a jednoho z proslavených evropských vojevůdců. Jak pomník vypadal? Sedm vojáků v nadživotní velikosti neslo na ramenou štít, na němž stál jejich velitel, hledící přímo na
trasu Královské cesty. Po ní od
Karlova mostu chodily slavnostní ceremoniální průvody včetně těch korunovačních přes
Malou Stranu na
Pražský hrad.
Rozpad Habsburské říše po první světové válce znamenal konec pro řadu uměleckých děl, považovaných za symbol končícího režimu. Vedle strženého
Mariánského sloupu na
Staroměstském náměstí (jehož kopie by se měla podle posledních zpráv vrátit na původní místo) šlo hlavně o
sochy sv. Jana Nepomuckého, prohlašované za projev rekatolizace, a
pomníky a sochy habsburských panovníků, například císaře Josefa II. Stejný osud sdílel i
památník maršála Radeckého společně s
jezdeckou sochou císaře Františka I., tehdy součásti
Krannerova novogotického pomníku na Smetanově nábřeží.
Členové Klubu chápali historickou i uměleckou hodnotu obou ohrožených monumentů a zasadili se o jejich záchranu. Maršál měl zprvu stát na nádvoří
karlínské Invalidovny, ale nakonec obě sochy putovaly do
galerie soch v Lapidáriu na pražském Výstavišti.
Po sto letech se ale jezdecká socha císaře Františka I. (respektive její kopie) vrátila na původní místo. Zda se to podaří i s pomníkem Radeckého je dosud otevřená otázka.
Klub nejenom pro Prahu
Klub Za starou Prahu vydává
vlastní časopis, pořádá řadu
akcí a také organizuje každoroční
soutěžní přehlídku nových staveb v historickém prostředí. Oceněna byla například
přístavba Veigertovského domu, hlavní budovy Regionálního muzea v Kolíně,
zahrada ekologického centra Otevřená zahrada na úpatí
brněnského Špilberku, moderní přístavba pokladny a schodiště k
Bílé věži v
Hradci Králové anebo
kostel sv. Václava v Sazovicích. Nezvyklou budovu od architekta Marka Jana Štěpána, jejíž tvar inspiroval svitek papíru, vybral prestižní časopis Azure mezi
deset nejlepších staveb světa roku 2017.